Žil jsem průměrný život. Svou ženu jsem vždy miloval, byla mi neustálou oporou. Vždy, když jsem se vracel ze svého zaměstnání, čekala na mne s úsměvem a teplou večeří. Nechápal jsem, kde se v ní bere ten neustálý optimismus a radost ze života. Já osobně jsem se spíše topil ve strastech každodeního bytí. Práce lékaře mne nepochybně poznamenala, řekněme, že mě dosti změnila. Pacienti a jejich problémy mne unavovali čím dál více a já cítil potřebu najít nový smysl života. Manželka mou tvář dokázala proměnit v úsmívající se obraz, ale účinky časem slábly, stejně jako má snaha zachovat si čistou mysl.
Jednou v noci jsem měl sen. Byl děsivý a krásný zároveň. Usmrtil jsem pacienta, který se mi protivil. Bodl jsem ho. V tom snu mě zalil pocit vítězství. Bylo to poměrně snadné. Náhle jsem se neřídil slibem lékařským, neřídil jsem se vůbec žádnými pravidly, pouze jsem konal to, co mi přišlo na mysl. A nikdo mě nepodezříval.
Pak jsem se probudil a ten dobrý pocit ve mne přetrvával. Po dlouhé době jsem se sám od sebe těšil ze své existence. Pohlédl jsem na manželku spící vedle mne. Vypadala neobyčejně nevinně. Jako anděl, který sestoupil na zem. Do oken svítil oslňující měsic v úplňku, věděl jsem, že je do rána ještě daleko. To, že upadnout v dřímot bylo nepravděpodobné, jsem tušil, proto jsem sestoupil po schodech do kuchyně. Natočil jsem si sklenku vody a usednul na sofa. Přemýšlel jsem. Byl jsem si jistý, že se něco změní, jen jsem nedokázal odhadnout co. Můj pohled spočinul na jídelním stole. ,,Zase," pomyslil jsem si při pohledu na neuklizené nádobí. Rozlítilo mě to a ani nevím proč. Má žena se snažila ze všech sil být všestranná, ale její slabinou byl zajisté nepořádek. Na jednu stranu jsem to chápal, vařit mi večeře, vyzařovat optimismus, rozptylovat mě, muselo to pro ni být náročné... Na druhou stranu jsem to pojmout nedokázal. Jako lékář jsem byl naučen systematičnosti a do jisté míry perfekcionismu. To bych o ženě říci nemohl.
Zvedl jsem se tedy z pohodlné matrace, porovnal kašmírové polštáře a zamířil ke stolu. Špinavé příbory mne vysilovaly, zkazily mi náladu. S neutrálním výrazem tváře, kterou ozařoval měsíční svit, jsem umýval zaschlé pesto z vidličky. Očistil jsem pečlivě každý kus nádobí, který vykazoval známky umaštěnosti. Na řadu přišel i nůž. Okamžitě se mi vyjevily obrazy ze sna. Matně jsem se pokoušel vcítit do toho krásného pocitu, kterým jsem ještě nedávno oplýval. Marně. Příbory mi definitivně zprotivili pohled na jsoucnost.
V momentě kdy jsem se natahoval pro utěrku, abych mohl osušit ten nůž, zavadil jsem svým loktem o skleničku vody, jenž jsem si před chvílí odložil. Upadla na zem a roztříštila se na nespočet kusů. Byl jsem velice rozčílen, ale nehnutě jsem stál, držel neustále ten nůž a se zavřenými víčky myslel na sen.
,,Miláčku?" ozvalo se zanedlouho za mými zády. Prudce jsem se otočil. Stála tam má žena. Vrazil jsem jí nůž do srdce. Celkem hluboko. Nevydala ani hlásku, na místě jsem stanovil smrt, ještě že byl po ruce lékář, není-liž pravda?
Konečně se mi vrátil ten pocit blaženosti, stav vzrušení a příjemného chvění.
Usmíval jsem se a žena krvácela. Žena krvácela a já se usmíval. Čekal bych vyčítky svědomí, ale nedostavily se. Bylo to ještě snažší než ve snu. Díval jsem se. Hleděl jsem na to, co jsem vykonal. Po nějaké době jsem byl unaven, sedl jsem si a stále se díval. Byl jsem již úplně klidný. Srdce mi tlouklo pravidelně. Zaposlouchal jsem se do toho zvuku. Pak jsem ji znovu pozoroval.
,,Agnes je mrtva," pomyslil jsem si.
Vcítil jsem se do toho děsivého snu, byl krásný. A já byl opět šťastný...
Žádné komentáře:
Okomentovat